Postrehy III.

Ranná káva a teatrálne "morning sweeties" s cynickým výrazom tváre. Najväčšiu výzvu dňa mám za sebou. Vstala som z postele.

Telefón cinkol. Prišiel mi prvý email. "Si úplne dokonalá. :)" Usmiala som sa, ale len tak, aby to nik nevidel. Pohladkalo to moje polospiace ego.

Cestu do práce si spríjemňujem čítaním. Klub nenapraviteľných optimistov.
"... k rodinnému životu. Žijeme vedle sebe, jako bychom se znali, ale nic o sobě navzájem nevíme. Doufáme v zázraky dané pokrevností: v nemožný soulad, naprosté svěřování, niterné splynutí. Spokojujeme se s uklidňující lživostí svého příbuzenství..."

a niečo pre Teba o hre: "Nebylo snadné nás porazit. Bez obalu jsme si z nich dělali blázny. Někteří totální porážky od smrkáčú o deset let mladších snášeli jen těžko. ... Zpočátku jsme jásali. Dávali jsme najevo radost. Pak jsme si to vychutnávali mlčky. ... Vědeli, co je čeká a že nás nedokážou porazit, ještě než vúbec začali. Naše bohorovná nevšímavost byla horší než opovržení. Aby si zasložili náš pohled, museli nás nějak ohrozit, vyrovnat skóre... Zájemci nechyběli, a když člověk prohrál, musel si dlouho počkat, než se zase dostal ke hře..."

Tento článok vznikal dlhšie, ako som plánovala. Nie však mojím zavinením, ani množstvom práce...

Tak to občas chodí. Našťastie, môj život je viac než práca a priatelia nie sú kolegovia, ale slobodná voľba kvality. :)